Novinky

Máte doma psa středního nebo vyššího věku, který začíná špatně chodit? Absolvovali jste rentgeny kyčlí a páteře? Dostali jste od veterináře léky na bolest? Zkusili jste rehabilitaci, Dornovu metodu nebo magnetoterapii, ale nic nepomáhá a problém se pomalu zhoršuje? Možná, že právě váš pes má degenerativní myelopatii…

 

Co je degenerativní myelopatie?

Degenerativní myelopatie (DM, degenerative myelopathy) je dědičné progresivní neurodegenerativní onemocnění. Když tuto definici přeložíme do běžného jazyka, znamená to následující:

1) predispozici k rozvoji DM dědí pes po svých rodičích

2) při onemocnění dochází k nezánětlivému postižení nervového systému – konkrétně míšních nervů (axonů) a jejich obalů

3) tato nemoc se postupně během života zhoršuje

 

 

Kdy se degenerativní myelopatie projevuje? 

Toto onemocnění se začíná projevovat u zvířat středního a vyššího věku, obvykle ve věku 5-14 let s mediánem kolem 8 let. Vzácně je rozvoj onemocnění pozorován již v mladším věku, existuje záznam o výskytu u dvou štěňat německého ovčáka s příznaky DM ve věku 6 a 7 měsíců. Zatím není jasné, zda je stáří jedince v době počátku klinických příznaků a rychlost progrese onemocnění vázáno na plemeno nebo je dáno individualitou konkrétního organismu. Degenerativní myelopatie se vyskytuje u psů obou pohlaví se stejnou frekvencí.

 

 

 

 

Jak se degenerativní myelopatie projevuje?

Příznaky jsou zpočátku nenápadné a postupně se zvýrazňují a zhoršují. Nejdříve dochází ke ztrátě proprioceptivní funkce pánevních končetin – v důsledku narušení nervových drah v míše mozek nemá správné informace o poloze pánevních končetin a zadní části trupu.

 

 

 

 

 

Majitel obvykle nejdříve zaznamená škrtání drápy pánevních končetin při chůzi, pes má olámané chlupy na tlapkách (dlouhosrstá plemena), nepravidelně obroušené drápky, obroušenou horní plochu drápů a později i kůži na prstech pánevních končetin. Dále se objevuje zkrácení kroku a problémy při chůzi ze schodů (psovi „plave zadek“). Samotné onemocnění je zcela nebolestivé.

 

 

 

 

Postupně se prohlubuje porucha koordinace pohybů (ataxie) – hrudní a pánevní končetiny se pohybují asynchronně, pánevní končetiny při chůzi někdy „předbíhají“ zbytek těla, takže pes jde bokem, objevují se krátké nebo naopak příliš velké kroky pánevními končetinami (hypermetrie). Rozvíjí se slabost pánevních končetin a úbytek svalů na stehnech a zádi, postižený jedinec při stání kříží pánevní končetiny nebo se mu naopak rozjíždějí do stran (zejména na kluzkém povrchu).

 

 

 

Pacient se obtížně zvedá a pomáhá si hlavně vzepřením se na hrudních končetinách, často chodí kvůli lepší stabilitě mimochodem, samci nezvládají značkování a čůrají „na holku“, objevují se problémy při konání stolice (pro pacienta je obtížné zaujmout a udržet správnou pozici při kálení).

           

 

 

 

V pokročilém stádiu už postižený jedinec pánevní končetiny neovládá a při pohybu je tahá za sebou. Zhoršování příznaků je postupné nebo skokové, progreduje atrofie svalů a ústup reflexů až do úplného ochrnutí zadní části trupu a pánevních končetin, rozvíjí se inkontinence moči, příp. stolice. Onemocnění se rozvíjí dále, probíhá progresivní postižení hrudníku a hrudních končetin, omezení pohyblivosti hlavy, poruchy polykání a pohyblivosti jazyka, ztížené dýchání atd.

 

 

 

Jak můžeme degenerativní myelopatii léčit?

Bohužel pro tuto nemoc neexistuje účinná terapie. U postižených psů se doporučuje udržení co nejlepší svalové hmoty pomocí fyzioterapie, aquaterapie, Dornovy metody a strečinku. Je dobré eliminovat kluzké povrchy v domácnosti umístěním koberců a protiskluzových podložek. U špatně pohyblivých pacientů je třeba bránit prochladnutí, řešit přidružené infekce močového traktu, otlaky a odřeniny tlapek (ochranné botičky). Při ochrnutí pánevních končetin je možné pořídit pacientovi invalidní vozík. Doplňky ve formě vitamínů, minerálů a chondroprotektiv jsou v tomto případě zcela neúčinné.

Příznaky provázející toto onemocnění jsou tak závažného charakteru, že po 3 – 5 letech od prvního projevu nemoci dochází k úmrtí v důsledku ochrnutí dýchacích svalů. Zpravidla však bývá postižený pes přibližně rok od objevení prvních symptomů utracen, obvykle po úplném ochrnutí pánevních končetin a rozvoji inkontinence.

 

 

Kdy byla degenerativní myelopatie objevena a jak vznikla?

Toto onemocnění bylo poprvé popsáno v letech 1973-75 u německých ovčáků. Vzhledem k tomu, že bylo dlouho pozorováno a zkoumáno jen u německých ovčáků, bylo původně považováno za nemoc vyskytující se pouze u tohoto plemene. Dlouhou dobu bylo možné potvrdit diagnózu DM pouze posmrtným histopatologickým vyšetřením míchy.

V roce 2009 byl odhalen genetický základ nemoci a konkrétní genetická mutace, při které je postižen gen kódující enzym superoxiddismutásu 1 (SOD1). Tento enzym je obsažen v buňkách a působí jako významný antioxidant, který chrání organismus před účinky volných kyslíkových radikálů. V důsledku mutace genu pro SOD1 není enzym funkční, ale může se v buňkách ukládat a působit dokonce toxicky. Kumulací nefunkčního SOD1 a absencí jeho ochranné funkce dochází k degeneraci motoneuronů bílé hmoty míchy, která ztrácí svou funkci při přenosu nervových signálů a rozvíjí se klinické příznaky onemocnění.

 

 

Jak se degenerativní myelopatie dědí?

Na základě výzkumů a genetických analýz postižených jedinců byl vyvinut genetický test k diagnostice degenerativní myelopatie. Jedná se o bodovou mutaci jednoho genu, mutace je stejná u všech plemen psů. Pouze plemeno bernský salašnický pes má ještě druhou bodovou mutaci v tomtéž genu, která také způsobuje DM. Proto se u BSP testují obě mutace najednou (více informací o detailech mutací a testech zde).

Dědičnost degenerativní myelopatie je autozomálně recesivní. To znamená, že se onemocnění projevuje u homozygotních jedinců (aa), kteří od obou svých rodičů získali mutovanou alelu (od každého jednu). U části DM pozitivních psů se v průběhu života příznaky onemocnění nerozvinuly. To lze vysvětlit úmrtím psů před propuknutím nemoci v důsledku úrazu či jiného onemocnění, neúplnou penetrancí nemoci mezi pozitivními homozygoty, existencí modifikujících genů, které symptomy ovlivňují nebo faktory vnějšího prostředí.

Heterozygoti (Aa) přenášejí mutovanou alelu skrytě na své potomky. U heterozygotů se může degenerativní myelopatie vzácně rozvinout také, pravděpodobně v důsledku existence dalších mutací v pomocných alelách, které mohou napomáhat k rozvoji tohoto onemocnění. Dominantní homozygoti (AA) jsou zcela zdraví, rozvoj onemocnění u nich nehrozí a nepřenášejí mutaci na své potomky.

 

 

 

 

Jaká plemena jsou degenerativní myelopatií postižena?

V rámci výsledků výzkumu publikovaného v r. 2014 bylo na základě plošného genetického testování (zkoumáno bylo více než 33 tisíc psů 222 různých plemen a kříženců) zjištěno, že se DM objevuje u široké škály psích plemen – v současnosti je známo již 124 plemen a jejich kříženců, která mohou být degenerativní myelopatií postižena. Široká distribuce mutace mezi plemeny naznačuje původ u dávného společného předka z doby, kdy nebyla plemena vyšlechtěná do podoby, jak je známe dnes. Degenerativní myelopatie se objevuje hlavně u velkých plemen psů. Nejvyšší genetickou prevalenci k tomuto onemocnění má podle tohoto výzkumu německý ovčák (2%) a z malých plemen welsh corgi Pembroke (1,5%), celková prevalence onemocnění ve zkoumané populaci byla 0,2%. Četnost výskytu mutované alely u různých plemen se může v jednotlivých oblastech světa lišit s ohledem na izolovanost jednotlivých populací psů a možnosti chovatelů importovat do chovu nové nepříbuzné krevní linie. Seznam 61 nejvíce postižených psích plemen najdete v tomto článku

 

Video pacienta postiženého degenerativní myelopatií – proklik na Youtube ZDE

 

 

Jak zjistím, jestli má můj pes degenerativní myelopatii?

Prvotním diagnostickým krokem je prohlídka u veterinárního lékaře k posouzení klinických příznaků a dále neurologické a ortopedické vyšetření. Je nutné vyloučit konkurentní onemocnění s podobnými symptomy, zejména výhřez meziobratlové ploténky, dysplazii kyčelních kloubů, lumbosakrální stenózu (SCE, sy cauda equina), spondylózu, Wobbler sydrom, zánětlivá onemocnění míchy a páteře a rakovinu míchy.

Při podezření na DM je potřeba provést genetický test ze vzorku krve nebo stěru bukální sliznice, který potvrdí nebo vyvrátí genetickou dispozici jedince k tomuto onemocnění.

Vzhledem k tomu, že ne všichni jedinci nesoucí obě mutované alely musí DM onemocnět, je definitivní diagnózou stále pitva a následné histopatologické vyšetření míchy.

 

 

Jak lze využít genetické testy na degenerativní myelopatii v chovu psů?

Vzhledem k pozdnímu nástupu klinických příznaků funguje v chovu a rozmnožování psů malá míra přirozené selekce, která by omezila četnost mutantní alely a výskyt onemocnění u jednotlivých plemen (onemocnění se projevuje pozdě, postižená zvířata už byla zařazena do reprodukce a zplodila potomky).

Klinickou diagnózu je (kromě posouzení rozvinutých příznaků) možné provést až posmrtně. Proto je genetický test na mutaci genu pro SOD1 jedinou metodu pro předčasné zjištění toho, zdali je u jedince riziko, že u něj myelopatie propukne, anebo ji předá do dalších generací. Kdy se objeví první příznaky a jak závažný bude celý průběh onemocnění, bohužel zjistit nelze.

V dnešní době je zájemci o jednotlivá plemena psů kladen důraz kromě odpovídajícího exteriéru a povahy také na zdravotní dispozice jedince. Cílem všech chovatelů by měl být odchov standardních štěňat s co nejlepšími zdravotními předpoklady pro dlouhý a plnohodnotný život. Proto se stále rozšiřuje portfolio zdravotních vyšetření, která jsou u jednotlivých plemen doporučována nebo jsou povinnou součástí při zařazení do chovu.

Při výběru chovného páru nezáleží na tom, který z partnerů nese mutovanou alelu (onemocnění není vázáno na pohlaví). Při výběru chovného páru je důležité se vyvarovat takové kombinace rodičů, kterým se mohou narodit DM geneticky pozitivní štěňata. Proto by heterozygotní jedinci s genotypem Aa měli být pářeni s dominantními homozygoty (AA), aby jejich potomci byli zdraví homozygoti nebo heterozygoti-přenašeči. Zařazení recesivních homozygotů (aa) do chovu je možné zvážit, pokud jsou v reprodukčním věku bez jakýchkoli klinických příznaků onemocnění a pokud by vyloučení všech jedinců s tímto genotypem značně snížilo genetickou variabilitu plemene a ohrozilo tak chov výskytem jiných dědičných onemocnění. Jedinci s genotypem aa by měli být pářeni výhradně s jedinci s genotypem AA s vědomím, že všichni potomci z tohoto spojení budou heterozygoti-přenašeči DM.

Přestože výzkum degenerativní myelopatie stále pokračuje a nebyly ještě zodpovězeny všechny otázky ohledně genetických dispozic, rychlosti rozvoje klinických příznaků a věku, kdy se onemocnění projeví, mělo by být testování na toto onemocnění a jeho výsledky součástí chovatelských plánů všech chovatelů predisponovaných plemen.

 

Je velmi smutný pohled na majitele fyzicky a psychicky jinak zdravého a poměrně mladého psa, který musí se slzami v očích nechat uspat svého psího parťáka jen proto, že přestal chodit na zadní nohy. Bohužel se ve své praxi setkávám s touto situací velmi často a v mnoha případech se diagnóza degenerativní myleopatie přímo vnucuje. Proto je třeba dostat toto onemocnění do povědomí veterinárních lékařů, majitelů i chovatelů psů, aby s pomocí genetických testů a následně vhodného výběru chovných párů byly tyto případy v budoucnosti eliminovány.