Jan Hanák

Jan Hanák

Komunikace, marketing

S mojí prací v oboru polygrafie byly spokojeny mnohé státní organizace i soukromé firmy známých jmen. Nyní jsem dal své zkušenosti k dispozici společnosti Vetallia.

Jan Hanák

Podle prologu jste spíš technický typ. Jaký je Váš vztah ke zvířatům?

Zvířata kolem mne byla odmalička, avšak nebyla přímo v rodině. Věděl jsem že zvířátko musí jíst, pít, venčit se, že kočka chytá myši a také, že psi pracují. Že jejich profese jsou různé, že někteří pomáhají ovčákům při práci se stády, jiní chytají zločince, další jsou „jen“ přáteli a společníky, jiní pomáhají myslivcům při lovech či honech… Velký vzor jsem měl ve svém o hodně let starším bratrovi, kterého psi provázeli od dětství přes službu psovoda u Pohraniční stráže až k jeho vlastnímu psovi, obrovitému německému ovčákovi jménem Ir. V devíti letech jsem právě od bratra dostal svého vlastního prvního psa. Byl to dlouhosrstý jezevčík, fena bez PP jménem Zorka, díky které mi jezevčíci učarovali. Když v pouhých pěti letech zemřela, její nástupkyní se stala opět dlouhosrstá jezevčice, Ali z Radyňského lesa. Jak je z jména jasné, tentokrát už s průkazem původu. V naší obci fungoval kynologický klub, kam jsme začali docházet a mezi německými ovčáky, obranami, stopami a pořadovými cviky poslušnosti jsem pomalu chápal, že takové vyžití není pro jezevčíka to pravé. Začal jsem studiem knihy autorů Richarda Knolla a Jana Báči „Všestranný ohař“, kterou měl v knihovně můj táta, pravděpodobně coby dar od mysliveckého sdružení k nějakému životnímu jubileu. Táta byl myslivec, před kariérou vojáka z povolání dokonce hajný v Jeseníkách a dokonce měl tenkrát psa – výmarskou ohařku Astu, na kterou často vzpomínal. Byla to moje výhoda, měl jsem nově získané informace hned kde ověřovat a tátu jsem „testoval“. Sehnal jsem si Zkušební řád pro zkoušky loveckých psů a zjistil jsem, že existují malá plemena, která mají speciální zkoušky – a to už bylo ono. Mojí další biblí se stala útlá knížečka Josefa Najmana „Chov a výcvik malých loveckých psů“. Tenkrát jsem samozřejmě vůbec netušil, o jak slavná jména jde. Byť na papíře, měl jsem dobré učitele, neboť již za rok jsme složili naše první zkoušky – Zkoušky vloh. A dokonce bychom byli první, kdyby podle Zkušebního řádu neměl při shodném počtu bodů přednost jedinec mladší před starším. Napoprvé bylo druhé místo velmi dobré, ale samozřejmě jsem tenkrát coby maximalista příliš spokojen nebyl a pár dní mnou cloumal vztek, že to tak dopadlo. 🙂

Následovaly další zkoušky, výstavy, soutěže, další psi a další meta – chov. Moje první fena Ali přes veškerou snahu nikdy nezabřezla. Odchov se podařil až s její sestrou Doli z Radyňského lesa. Otcem byl jedinečný Fellini from Silly’s Home. „A“ vrh „z Rasoviska“ spatřil světlo světa v srpnu 1991. Ještě, že už mi bylo 18 a mohl jsem mít svoji vlastní chovatelskou stanici. Po vzniku České republiky a převodu pod nově vzniklou ČMKU má krásné registrační číslo – 1/93. 😀 Následoval „A“ vrh drsnosrstých jezevčíků – do nádherného německého psa Yaka vom Opferschlag jsem se zakoukal na Světové výstavě v Brně v roce 1990. Fena z tohoto spojení Aimé z Rasoviska je dodnes k dohledání v rodokmenech drsnosrstých standardů a na to jsem patřičně hrdý…

Od roku 2002 mě provázela životem žlutá labradorka Fiona z Trčkových lesů a postupně i další labradorky, které jsou mými společnicemi dodnes. Moje přítelkyně chová československé vlčáky, máme také koně a další zvířata. Musím upřímně říct, že pokud jde o kočky, moc kočičí člověk nejsem. Kočky jsou pro mne příliš nezávislé, nevypočitatelné a svéhlavé. Ze všech zvířat mi nejvíc vyhovují psi, s těmi si rozumím…

 

Jak jste se  dostal zrovna do veterinární ordinace?

Když má někdo dlouhá léta psy, pracuje s nimi, odchovává štěňata, tak se potká s mnoha různými zdravotními peripetiemi. Jsou to úrazy, infekce, nádory nebo i otravy. Člověk se časem naučí si ty drobnější záležitosti řešit sám. Je to otázka času (sehnat veterináře v sobotu v noci není nejjednodušší), financí i vlastních zkušeností. Časem začne mít každý chovatel pocit, že je tak trochu půldoktor (a kdo tvrdí, že ne, ten pěkně kecá). Že už od těch veterinářů leccos odkoukal a další věci se naučil od jiných chovatelů nebo z vlastních zkušeností, a že toho doktora vlastně na spoustu věcí nepotřebuje nebo to dokonce ten veterinář léčí blbě a on by to uměl lépe.

Během těch let jsem potkal spoustu veterinářů s různým přístupem k majiteli, pacientovi i ke konkrétním onemocněním. A pak se stal průšvih a u mé labradorky Fiony v roce 2014 propuklo nádorové onemocnění, konkrétně karcinom mléčné žlázy. Řešení tohoto problému nás svedlo dohromady s paní doktorkou Veselou. Až ona mi vysvětlila, že je to onemocnění, které se při dodržení pravidla „pokud na feně nechovám, kastruji“, objeví jen velice sporadicky. Bohužel u Fionky byla již nemoc v pokročilém stádiu a s metastázami, takže přes veškerou společnou snahu po několika měsících zemřela.

Nicméně kontakt s paní doktorkou smrtí Fionky neustal, ba právě naopak. Už během Fiončina života jsme řešili zdravotní problémy mé druhé labradorky Danky, konkrétně zánět dělohy (další onemocnění, které by nebylo, kdyby byla fena včas kastrovaná). Musel jsem ocenit úplně jiný přístup, než s kterým jsem se do té doby u veterinářů setkával – na prvním místě tady vždy byl pacient a jeho dobro. S tím souvisela snaha vysvětlit majiteli celou problematiku tak, aby jí pochopil a mohl dělat zásadní a informovaná rozhodnutí, dále pečlivost při všech vyšetřeních – žádné mávnutí rukou typu „když se to nezvětšuje, tak to neřešte“ atd. Konečně jsem měl pocit, že se setkávám s prací, která dává smysl, která může člověka naplňovat a vést k uspokojivým a smysluplným výsledkům. A už tehdy jsem se ptal, jestli si paní doktorka nechce založit vlastní praxi…

 

Proč jste se rozhodl podílet se na vzniku Vetallie?

Otázka by správně měla znít „Proč si doktorka Veselá vzala do Vetallie právě Hanáka?“ 🙂 Už několikrát tato otázka v našem okolí padla. Je pravda, že pokud jde o životní osudy, vzdělání, pracovní zaměření i povahové rysy, asi byste nenašli dva rozdílnější lidi. Ale protiklady se mohou skvěle doplňovat a dokonce najít společnou cestu.

Naší společnou myšlenkou je dělat veterinární medicínu trochu jinak. Veterinární ordinace najdete všude a všude dělají to samé a stejným způsobem. Jistě, liší se prostory, přístrojové vybavení, odbornost personálu a ceny… Ale všude se snaží dělat všechno, od stříhání drápků až po operaci zlomeniny.

My chceme jít vlastní cestou. Cestou úzké specializace na prevenci při zachování vysokého standardu – ať jde o přístup, kvalitu služeb či vybavení. Chceme nabídnout nadstandardní servis chovatelům i běžným majitelům, kteří ocení vstřícný přístup, čisté prostředí, možnost objednat se a mít ošetřené zvíře opravdu včas. Znám čekárnu i ordinaci z pozice majitele zvířete a rád bych své zkušenosti zúročil, aby se u nás klienti i jejich mazlíčci cítili co nejlépe. A moje zkušenosti v oblasti polygrafie, tisku a dalších technických oborů chci využít k co nejlepší prezentaci naší koncepce.